Demokratické odebírání oprávnění
Jak si mohou demokraté dovolit odebírat odborníkům oprávnění?
Ano, mohou.
Demokraticky.
A právě případ molekulární genetičky Soni Pekové, které Ministerstvo spravedlnosti zrušilo znalecké oprávnění, otevírá mnohem závažnější otázku než spor o jednu osobu.
Nemusíte s Pekovou souhlasit. Nemusíte přijímat její závěry. Můžete její posudek rozebrat bod po bodu, postavit proti němu jiné studie, jiné znalce a jiná data.
Tak má přece vypadat odborná diskuse.
Ale jestliže stát sáhne k odebrání znaleckého oprávnění, máme právo se ptát:
Kde končí kontrola kvality znalecké práce a kde začíná trestání nepohodlného odborného názoru?
A právě tady přichází moje další otázka.
Máme Listinu základních práv a svobod. Máme evropskou Listinu základních práv. Máme Ústavu, zákony a instituce, které mají jednotlivce chránit před svévolí moci.
Tak jaké principy vlastně ctíme?
Platí svoboda pouze do chvíle, než člověk řekne něco, co se mocným nelíbí?
A zatím oslavujeme Václava Havla
Ano. Na Trutnovsku se konal festival věnovaný Václavu Havlovi.
A mně je z té symboliky na zvracení.
Desítky let máme poslouchat ódy na dramatika a prezidenta, který se stal symbolem polistopadového vývoje. Ale kdy konečně začneme bez ideologických brýlí hodnotit také to, kam se naše země po roce 1989 skutečně dostala?
Československo se rozdělilo. Proběhla ekonomická transformace a privatizace, zanikla řada podniků a celá společnost se zásadně proměnila ,vlastně zanikla.
Za to všechno samozřejmě nemůže jediný Václav Havel.
Ale máme snad zakázáno ptát se na politickou odpovědnost lidí, kteří tehdy stáli v čele státu?
Nebo je kritika povolena pouze směrem před rok 1989?
Možná by na festivalu vedle světových kapel měli vystoupit také politici, kteří patřili k Havlovu politickému okruhu, a odpovědět na jednoduchou otázku:
Když se dnes podíváte na naši zemi, opravdu jste spokojeni s tím, co jste nám předali?
Ano, před listopadem 1989 existoval systém který já jako 38 letý člověk nemohou osobně znát. To nemá smysl popírat.
Ale stejně tak nemá smysl popírat, že lidé měli určité sociální jistoty.
Jenže máme také jistotu, že mladý člověk velmi obtížně shání dostupné bydlení.
Máme svobodu hledat práci — pokud ji najdeme.
Máme zdravotnictví — pokud se včas dostaneme k lékaři.
Máme možnost říkat své názory — ale současně sledujeme případy, které nutně vyvolávají otázku, jaké profesní následky může mít názor odporující převládajícímu proudu.
A právě proto se ptám:
V čem přesně dnes měříme úspěch systému?
Nestačí říkat „demokracie“. Demokracie se musí projevovat v každodenním životě.
USA jako vzor?
Tak se podívejme také tam.
Nejen na hollywoodské filmy, Wall Street a nejbohatší technologické společnosti světa.
Podívejme se do ulic některých amerických měst. Na bezdomovectví. Na sociální rozdíly. Na problémy s dostupností zdravotní péče.
A potom se ptejme, jestli právě toto má být společenský model, ke kterému jsme chtěli dojít.
A zpátky k Soně Pekové
Případ Soni Pekové není důležitý proto, že s ní každý musí souhlasit.
Právě naopak.
Demokracie se nepozná podle toho, jak zachází s lidmi, kteří opakují většinový názor.
Pozná se podle toho, jak zachází s těmi, kteří jej zpochybňují.
Proto se ptejme, zda rozhodnutí o odebrání znaleckého oprávnění bylo skutečně nezbytné a přiměřené. Ptejme se, zda by byl použit stejný metr také na znalce zastávajícího opačný názor.
A především se přestaňme bát klást nepříjemné otázky.
Jak moc se ještě musí tato demokracie svléknout, aby lidé pochopili, že samotné slovo „demokracie“ ještě demokracii nezaručuje?
Protože svoboda, která platí pouze pro správné názory, není skutečnou svobodou.
A demokracie, která nedokáže snést kritiku, by se měla začít ptát sama sebe:
Co z demokracie v ní ještě zůstalo?
Katarína Benkö 🌏 Svět kolem nás
