Vidlákovna…
by Vidlák, 25. dubna 2026
Přátelé, my to fakt dokážeme. Děkuji vám za dnešní podporu, která byla větší než všechno co jsme dodnes dělali. Vaše obětavost předčila zájem o moji první knihu, předčila zájem o hnutí Stačilo! a předčila i solidaritu po nevyhraných volbách. Přihlásila se mi také řada lidí, kteří jsou ochotni zdít, tesařit, bagrovat, či omítat a také se ozvalo několik projektantů, že budou nápomocni s byrokracií, kterou bude vyžadovat úřední šiml. Jen za včerejšek máme zajištěnou novou elektrickou přípojku, novou střechu i řadu dalších přípravných drobností, které budou zapotřebí.
Je to jak stavět po sto padesáti letech opět Národní divadlo a opět to začíná u obyčejných lidí, kteří jsou ochotni dávat ze svého nedostatku, nikoliv ze svého nadbytku. Národ tehdy nepovstal z toho, že mu byly císařpánem milostivě povoleny politické strany a poslanci v parlamentu, ale že byl schopen navzdory všem protivenstvím stavět svoje vlastní instituce. Sokolové potřebovali sokolovnu, Orlové potřebovali orlovnu a vidláci dnes potřebují Vidlákovnu. Doména je zaregistovaná, logo je nakreslené. Můj bratr byl včera obzvláště pilný. Náhled najdete pod článkem.
Musím říci, že ve mně byla malá dušička, jak celý tento projekt přijmete. Přece jenom, doba není právě optimistická, světové elity se rozhodují, jestli začít nebo nezačít třetí světovou válku, evropské elity se rozhodly zničit všechno, co kolem nás dávalo nějaký smysl a náš prezident v klidu oznámil, že podporuje rozpuštění České republiky ve Spojených státech evropských.
A do toho přijde nějaký obskurní bloger s umanutou myšlenkou, že si nutně potřebujeme postavit tvrz i kostel zároveň. Že místo zachraňování sebe sama, budeme dělat komunitu. Že když to nešlo přes voličské hlasy, půjde to přes dobré jídlo. V době, kdy hospody masově krachují, protože do nich lidé nechodí. V době, kdy má každý svých starostí dost a líp hned tak nebude. Vidlák musí být pořádně mešuge, když se do něčeho takového pouští.
Inu, pouštím, protože se čtenáři, jako jste vy, to jde. Za tři roky jsem díky vám mohl mnohokrát objet republiku, zorganizovat desítky setkání, podílet se na demonstracích, dostat do veřejného prostoru řadu témat, postavit politické hnutí, které nepásl žádný lobbista ani žádná korporace, zajistit mu prostředky na příští čtyři roky existence, prohrát ve volbách… a ještě splnit sliby – vytvořit finanční rezervu na koupi sýpky.
Jde to… Hodně se dá udělat. Strašně moc se dá udělat. A to my jsme prosím ti poslední. Nejsme komunita kapitánů průmyslu. Nejsme komunita univerzitních intelektuálů. Nejsme ani komunita vysokých státních úředníků, nikdy jsme nedostali jedinou dotaci, neplatí nás ani Soros, ani USAID a jsme ti první, kterým zvýší daně a sníží důchody. Jsme ti, na které nejvíc dopadají stále se zpřísňující předpisy. Když pravda a láska říká, že někteří nemají mít volební právo, myslí tím nás. Když Foltýn mluví o sviních, mluví o nás. A když studenti řvou, že chtějí zachovat koncesionářské poplatky, my jsme ti, kdo je musí platit.
Nám nikdo neodpustí žádné byrokratické opomenutí. My jsme potrestáni za každou chybu. My žijeme v oblastech, kde migrace znamená kriminalitu, my v tomto nepřátelském světě ještě vychováváme děti na které si ve školách brousí zuby kdejaký Člověk v tísni. Na nás nejvíc dopadají rostoucí ceny pohonných hmot a energií. Od nás se očekává, že si ve jménu Ukrajiny vezmeme dva svetry a ještě budeme Pekarové Adamové líbat ruce.
Dezoláti jsou tu přece od toho, aby drželi hubu a krok! A oni si (šmejdi) staví komunitní centrum… Bez dotací, bez šoupání nohama před úřady, bez přímluv v nejvyšších politických patrech. Takhle to přece nemá být! Jejich vůdci přece měli zklamat! Měli si peníze ukrást pro sebe, zdefraudovat je, utratit za chlast… aby každého obyčejného člověka přešla chuť se bouřit. Aby se znovu a znovu zklamal. Aby rezignoval, brblal u píva, aby se i na ty volby vykašlal a maximálně si zanadával na fejsbůku.
My jsme v této zemi ti poslední a nejslabší. Dovedete si představit, co mohou dokázat ti silnější?
